Aktuality	Pravidla	Turnaje	Herna	EN / RU
Česká federace mankalových her
REPORTÁŽE
		Partie	Online svět	Projekty	Eshop	Kontakt

Mise velbloud 2019 - Camel fest, Království Saúdská Arábie, březen 2019

English version

Přišel mi takhle někdy v půlce listopadu email. Vypadá to, že budeme mít velký turnaj v Toguzu a Oware v Saúdské Arábii. Můžu Tě přihlásit? Z hlavy ještě nevyprchaly vzpomínky na zářijové Nomádské hry, takže první co mě napadne, je to, že brzo zase uvidím tu spoustu báječných lidí. Kdy že to je? Přelom února a března. No nazdar, to nebude úplně jednoduché. No uvidíme. Začínám pátrat po dostupných informacích. Zabrousím na web ministerstva zahraničí s aktuálními informacemi k pobytu a rázem je moje nálada pod bodem mrazu.

"MZV ČR nedoporučuje cestovat do příhraničních oblastí s Jemenem, pro cesty a pobyt na většině území Království Saúdské Arábie vyzývá k obecně zvýšené opatrnosti z důvodu vážné hrozby bezpečnostních incidentů a teroristických útoků. Bezpečnostní situace v Saúdské Arábii vyžaduje zvýšenou úroveň opatrnosti. Stav bezpečnosti v zemi ovlivňují konflikty v sousedních zemích (Jemenu a Iráku) a dále aktivity stoupenců Islámského státu (DAEŠ), či Al-Káidy Arabského poloostrova (AQAP), jakož i dlouhodobá kampaň proti zastáncům radikálních názorů z řad Muslimského bratrstva. "

A tam jako mám jet? Ani náhodou. V průběhu dalšího měsíce se ale naše názory na to, jestli jet či ne průběžně mění a střídají. Dokonce časem náhodou zabrousím na web, kde MZV upozorňuje na hrozbu teroristických útoků v Kyrgyzstánu. Jeden si holt nevybere. Okolo půlky prosince vyhlašuji definitivní NE tomuto výletu. Nemám na to prostě čas. Leč není mi přáno. 23. 12. večer přichází dost zoufalý telefonát. Jedné rozhodčí končí pas a nemůže jet, potřebuju náhradu a bylo by ideální, kdyby aspoň jeden z rozhodčích nebyl z Kyrgyzstánu, když to jsou dva velké mezinárodní turnaje a navíc Kyrgyzové jsou žhavými kandidáty na medaile atd. Kolik času mám na rozmyšlenou? 0. No dobře, tak tedy do rána. Zítra prostě musí odejít papíry s přihláškama. Víc času fakt není. Babi, která už je u nás kvůli Vánočním oslavám, to sdělení MZV tak tragicky nevnímá a říká, jeď, určitě to bude stát za to, my to tady zvládneme. A tak tedy nakonec posílám přihlášku českého týmu znovu, tentokrát i se svým jménem.

Začíná, resp. mnohonásobně se zintenzivňuje časově omezený maratón zahrnující pokusy o zjištění informací, plánovaní co a jak a kdy, řešení oblečení, odjezdu, příjezdu, pracovních povinností v době mimo ČR atd. Plán číslo jedna byl, že na začátku ledna k nám dorazí Furqan z Pákistánu a pak někdy v únoru my pojedeme do Pákistánu. Pak přišlo oznámení o turnaji v KSA, několik variant jak to spojit, a vyhrála varianta, že Furqan přijede k nám až někdy na konci ledna a pojede s Davidem a já se přidám později. Furqan si jde pro víza, ale policejní pozvání je psané jen do 23. ledna, takže buď přijede někdy mezi 12. a 22., nebo má smůlu. Na nově vystavené pozvání na hlavičkovém papíře neberou ohled. Ok, bude to těsné, ale stále nám to vychází. Přílet do Pákistánu 23. a odlet k velbloudům 21., do 30 povolených dnů pobytu se krásně vejdeme.

Jenže Furqan ty víza nedostane. Píšeme odvolání. Marně. Mladý svobodný muž z rizikové země, který si jede hrát do ČR. Tak tomu víza prostě nedáme, ten by se nevrátil, řekli si úředníci. Takže máme po tréninku a hlavně po možnosti doprovodu. Nu, nejde to jinak, David bude muset jet sám, jestli chce jet. Bojíme se oba. Lékaři let rozhodně nedoporučují, ale na poslední kontrole je vidět výrazné zlepšení. Aspoň nějaké dobré zprávy… O pár dní později mu kupuji letenku. Na letišti v Sharje si bude muset vyzvednout kufr a projít check-inem a zase ho naložit. Takže u druhé letenky zaškrtávám asistenční službu. Chodí, ale má problém se schody. To tak nejvíc odpovídá.

15. 2. Poslední telefonát, kterým předávám Davida do ruku božích a Furqanových. Snad se na začátku března sejdeme v KSA. Třetí letadlo má víc jak hodinu zpoždění, ale jinak vše v pohodě, uvítací výbor je v Multánu připraven ještě před původním očekávaným příletem. Vtipálci samozřejmě volají, že se David asi někde zasekl, jenže jak mám vědět, kde je, když nemá telefon? Jen ať dál čekají, David je fakt slimejš pomalý. Hned vzápětí se ale David ozývá, čímž potvrzuje vtip na můj účet. Však já Vám to jednou vrátím i s oplatkama. Uff, cestu tedy přežil a teď už se o něj hoši postarají.

Třítýdenní maratón plný přednášek o deskových hrách a jejich přínosu, s praktickou ukázkou, na mnoha školách a univerzitách. Má se dobře. Já taky. Oprašuju hry, maluju a věnuju se zkrátka věcem, do kterých je lépe se pouštět jen za Davidovy delší nepřítomnosti. Menší konflikt mezi Indií a Pákistánem způsobí zavření letiště v Multánu na několik dní. David, a většina pákistánského týmu bude zřejmě potřebovat změnit letenky, jiná letiště naštěstí aspoň částečně fungují. Nakonec ale letí normálně z Multánu.

Je 6. 3. a já pádím na letiště. Dostávám palubní lístek s číslem sedadla 82A. Sice vím, že poletíme největším letadlem, co existuje, ale i tak je to překvapující. Zevnitř letadlo vypadá ještě větší, než jsem si myslela. Nejen, že je tu asi 90 řad, ale ono je v každé řadě 10 míst, ne 6, jak jsem zvyklá. Takže celkem se sem vejde asi tak 1000 lidí, protože jak jsem si nastudovala na stránkách letecké společnosti, má letadlo dvě paluby. Letadlo je samozřejmě nádherné a dobře vybavené. Střídavě dospávám, zkoumám nabídku filmů a her a taky odehrajeme jednu nebo dvě partie Toguzu. Přestup v Dubaji. Největší terminál. No jeden se tu nachodí. Asi dobře, že se tomu David vyhnul a měl to přes to sousední. Jdeme si odskočit, vlezu do kabinky a mísa plná vody. Zkouším druhou a tam to samé. Aha, takže to se neucpalo, to je normál. Nasedáme do druhého letadla. Tady už se potkáváme s několika známými. Přistáváme. Všechny dostupné cestovatelské informace říkají, že by dámy správně měly vylézt z letadla už v Abaye, tradičním oblečení, a nejlépe se šátkem a tak se navlékám do ušitého hábitku. Nikdo jiný to asi nečetl. No Abayu máme vyfasovat až v hotelu, takže to určitě není nijak závažný problém, hned před letištěm bude bus. U východu čekají dva místní dobrovolníci a vedou nás k autobusu. Nakládám batoh, ale říkám, že si jdu zařídit výměnu peněz a koupit SIM kartu. Trvá to déle, než bych ráda, ale nakonec sedám do autobusu s místní SIM v ruce. Holiday Inn Al Quasr, vystupovat. Dostávám pokoj s Radkou, s tím, že až dorazí odpoledne David, tak se k němu přesunu. Trošku se prospíme, jdeme na snídani a pak beru desky a trénujeme v hale u recepce, průběžně se vítáme s dalšími účastníky a vyhlížíme Davida. David a Arslan jsou tu, ale Furqan bude v jiném hotelu (naštěstí to není daleko). Průběžně celé dva dny chodí zprávy o tom, jak má afrika problém na letištích. Víza, která jsme dostali, nejsou uznána jako platná. Někteří tak tak stihnou letadlo, někteří nevědí co dělat, a bezradně čekají na letišti několik dní, někde to vyřeší telefonát, jinde ověření přes webovou adresu. Někteří tedy nakonec nedorazí. A nejen kvůli vízům. U někoho prostě nezbylo na letenky. Třetinu batohu zabírají věci pro Oskara, ale ten je právě mezi posledními, komu ji kupují a tak na něj zkrátka už nezbylo. Proč zrovna Oskar, to to nemohlo vyjít na nějakého začátečníka z Afriky?

8. 3. je v programu návštěva krátká festivalového místa. Účast není povinná, nicméně já potřebuju vědět, jak to tam vypadá, na co se připravit, takže jedu. Nekecali organizátoři, je to vážně 2 hodiny jízdy. Přistáváme v poušti a jdeme do obrovského stanu, který nám bude sloužit za jídelnu. Tam je Kamchybek a tak konečně řešíme nějaké organizační věci. Kamchybek je bez mobilu a nebydlí s námi v hotelu, ale tady na poušti, v obdobném stanu, jako je ta jídelna. Vtipkuje, jak je mu fajn, když mu nikdo nepíše. Jen počkej, jen co zapneš telefon, tak Ti tam naskočí několik set zpráv… Dostávám Abayu, je to černé, tedy ošklivé. Zítra si vezmu svůj hábitek.

9. 3. má být tréninkový den. Čekám, že budeme mít vše připravené, ale stan, ve kterém máme hrát je v podstatě prázdný, jen nastohované židle a pár skládacích stolů u vchodu a jinak nic. Ještě že mám s sebou desky. Takže se vracíme do jídelny a trénujeme tam. Po nějaké době jsou všichni svolání a říkáme si něco k organizaci. Většinu říkám já (anglicky) a do francouzštiny překládá Ruffin z Konga. Skákání mezi ruštinou, angličtinou a francouzštinou způsobí, že v jeden moment prostě pokračuju ve výkladu česky a vůbec si to neuvědomuju. Vcelku rychle mě zarazí. Snad jsme řekli všechno. Je čas se chystat na představení. Zahájení s vlajkovým průvodem sportovců nebude, ale budeme prostě sledovat kyrgyzskou taneční show. Venku je dost zima, ale představení je úžasné. Zahrnuje výjevy z historie, jsou v tom úžasné sportovní výkony na koních, karavana velbloudů, hořící jezdci. Nad hlavami je občas slyšet a vidět dron. Určitě to tedy natáčí a snad to pak časem najdeme na youtube. Konec, hurá do autobusu. Zítra se hraje.

10. 3., první hrací den. Stan už je připraven. Vlevo muži, vpravo ženy. Ženy ať nechodí do mužské části a muži ať nechodí do ženské. Ať nemáme průšvih. Týká se i nás rozhodčích. Někteří hráči nemají národní dres. Jestli ho nebudou mít zítra, tak jim nedáme finanční cenu. Kdo to včera říkal, že Abaya je možná? Jak to, že to najednou neplatí? Toguz je odehrán vcelku rychle a vcelku v klidu. U Oware máme první vážnější problém. Dvě začátečnice se nedokážou dohodnout na pravidlech, jedna druhou osočuje, že hrála špatně, obě jsou nasupené a ve snaze vysvětlit, jak se věci mají ničí pozici na desce. Navrhuju, aby tedy hrály novou partii, ale to se jim nelíbí. Postupně se uklidňují a odchází od partie s tím, že jim nejspíš napíšeme remízu.

11. 3., den velké krize. Většinu hracího odpoledne se handrkujeme o vhodné oblečení. Je mi smutno, po všem tom složitém hledání optimální varianty je naše týmové oblečení stále mezi neuznanými. Jedu domů, už tu nebudu, změňte mi letenku, já už toho mám všeho dost. Po všem našem vysvětlování, jak se věci mají, je ale nakonec přeci jen nalezena ucházející varianta a my zůstáváme až do konce. David bude od zítřka hrát za USA, a tak ať si je klidně v tričku a kraťasech. Radka nemá problém si koupit nějaké šaty, takže prohledá jak obchody v Rijádu, tak stánky na festivalu a nakonec volíme modré květované šaty z mexického stánku jako nejhezčí a nejvhodnější. A je klid. Rozestavení stolů ve stanu se změnilo z několika řad na dvě podkovy. Ve stanu je ze začátku hic a po západu slunce zima. Do vchodu je postaven stůl, aby hráči nebyli rušeni. I tak se sem tam nějaký návštěvník procpe škvírou po straně dovnitř.

12. 3., den velkých změn. V jídelně nám přibyly průsvitné omyvatelné ubrusy. V černém stanu nikomu není příjemně a tak se stěhujeme do jurtiček v Ethnovesnici, která je hned vedle, vpravo přes hlavní cestu. Jurta se dá větrat vrchem a je tam opravdu lépe. Vlevo ženy, vpravo muži. 3 + 3 jurty. Ve čtvrté organizační stan, a obchod. V každé jurtě bude jeden rozhodčí hlídat skupinku 8 - 12 hráčů. Usídluju se tedy v dámské třetí jurtě a mám na starosti nejslabší hráčky. Sezení na zemi, i když na polštářích není vhodné úplně pro všechny a David po hodině sezení u partie končí ve stánku lékařů. Pro další hru už má k dispozici buď židli, nebo sedačku na Ordo, která je ve tvaru kosti, se kterou se Ordo hraje. Autobus do hotelu jede i před večeří a většina tedy odjíždí dříve, když má tu možnost. Další dny je to stejné. Takže dvojitou večeři mám v podstatě jen já a pár sportovců z jiných sportů.

13. 3. do jurtiček nakukují návštěvníci a někteří ani nenakují a rovnou tam lezou, nejspíš v domnění, že tu bude něco ke koupi. Takže hlavní úkol rozhodčího je honit návštěvníky pryč, aby nerušily hráčky – navštivte prosím pátou jurtu, tam Vás to naučí hrát, my tu máme mezinárodní turnaj 35 zemí, říkám ten den snad 100 krát. Další dny je to podobné. Lidé jsou různí, většinou chodí po skupinkách, někteří nakouknou a snaží se zjistit, co je uvnitř a jestli mohou vstoupit, jiní se neptají a rovnou si sedají k volné desce. Najdou se i puberťáci, kteří se evidentně baví tím, že afričani a asiaté prostě vypadají jinak. Mnoho z těch, kteří vlezou dovnitř, využívá přítomnosti velkých světelných zrcadel a upravují si šátky na hlavách. Slyšíme spoustu povzbudivých Welcome in Saudi Arabia, většinou od těch, kteří jen nakouknou, případně i když se míjíme při průchodu festivalem. V jednu chvíli ukazuju jednu variantu jedné z hráček, když se za chvíli otočím, je v jurtě Arab a Arabka, oba sedí na prostředním stole, loví něco v telefonu a stůl se pod nimi poroučí. Budu si muset na návštěvy dávat větší pozor.

14. 3. v programu jsem naplánovala volno. Resp. v první verzi programu, a pak už se jen přemýšlelo, jestli tam tu mezeru chceme a můžeme nechat. Nicméně vyšlo to. A v pravý čas. V místě festivalu prý zuří písečná bouře a tanečníci, kteří bydlí v těch velkých stanech přímo na místě, mají doporučeno moc ven nevycházet. My jsme v hotelu a paříme o stošest dámu, othello a vůbec všechno, co jsme přivezli. Někdo jde do města, někdo prostě relaxuje.

15. 3. den, kdy je zahájení. Ano, půlka festivalu už je pryč, ale čemu to vadí? Tím, že je zahajovací show v podstatě každý den, tak je to naopak příjemné oživení. Bude promenáda sportovců, nezapomeňte si kroje a tradiční oblečení. Turnaj musíme odehrát dřív, ale odjezd od hotelu je ve skoro stejný čas jako jiné dny. Naštěstí nikdo nehraje přesčas, resp. vše je odehráno dříve a tak v pohodě stíháme jak večeři, tak řazení do průvodu. Ceduli si držíme sami, žádná lajna modelek, které nám ceduli ponesou. Kongo se pokouší ceduli obohatit o plný název své země. Asi pětkrát se kontroluje, zda jsou země ve správném pořadí. Přitom se pomalu přesouváme blíž a blíž k ploše stadionu. Nejdřív to vypadá, že půjdeme zprava, jako nás pouštěli první den na večerní představení, ale nakonec jdeme z druhé strany. Průvod je sevřen ze strany místními, kteří nás sem tam zdraví, vyzvídají zemi, a sem tam je vidět, že tolik různých národností pohromadě neviděli a o některých zemích neslyšeli možná ani ve škole, jelikož vyslovit to je prostě v ten moment hrozně těžké. Zkrátka k Čechii se občas hodí přidat i Europe… Těsně před vstupem na stadion dostáváme kyrgyzského tanečníka v pěkném kostýmu, který nakonec přeci jen ponese ceduli místo nás. Držíme naši velkou vlajku (schovávám za ni batoh), máváme, přesouváme se na pískovou plochu. Tam stojíme, dokud průvod neskončí. Cedulonosiči mají pokyny, takže stačí následovat toho našeho a zase pěkně odcházíme ze stadionu. Mažu pro zbytek bagáže, zamčené v jurtě a pak hurá domů.

16. 3. už zcela automaticky odháníme zvědavé mužské návštěvníky voláním Harim, Harim. Hráči hodně spekulují, kolik můžou mít bodů, jestli ještě mají šanci na finanční cenu. Řešíme špatně zapsané body. Snažím se vyzjistit, jak to bude zítra, jestli budeme vyhlašovat. Taky spekulujeme. Kdyby to dopadlo zítra tím nejhorším způsobem, bude z toho bodované 8. místo. Prostě finanční cena už nás nemůže minout.

17. 3. poslední kolo, po odehrání Oware vyhlašujeme vítěze. Nejdříve dámy (a pánové už se do jurty nevejdou a musí počkat venku), takže jediný chlap, který je uvnitř je Kamchybek. Obojí vyhrává Kyrgyzska, takže si odveze dva ohromné totemy. No není to poprvé, co je výhra poháru spíš za trest, než za odměnu, resp. by byla pro mě. V Toguzu je Radka přesně dle předpokladu 2. a v Oware se podařilo 4. místo. David samozřejmě pár partií prohrál, protože mu bylo moc teplo, ale i tak je z toho 6. a 7. místo. Je pozdě, peníze nám dají až zítra, takže výherci, zítra sem musíte přijet, zase hezky oblečení, s pasem a tím certifikátem.

18. 3. vyřizujeme výhry. Prý v půl čtvrté. Jenže už je tam menší fronta a nás je velká kupa. Paní, která jediná může peníze vydávat, mluví jen rusky, výherci zase převážně jen anglicky, a tak jsem u každého našeho výherce a říkám kam co napsat. Hotovo máme někdy k šesté hodině. Zkoušíme odehrát na dnešek naplánovaný turnaj v Omwesu, ale stíháme jen jedno kolo a to ještě ne úplně. Davidova partie se stejně dokončí až v hotelu druhý den.

19. 3. pokoušíme se dohrát Omweso, ale najednou je současně potřeba dořešit nějaké koupě desek a já musím znovu na festivalové místo, prostě fofr, honička, jsem ráda, když jsem ráno zabalila. Na slavnostním zakončení být nemůžu, letíme ve 4 ráno, vyzvednutí z hotelu bude těsně po půlnoci. Takže v rychlosti na festivalu vyřizuji, co potřebuji a busem v 6 hodin mažu zpět. Většina letí stejným letadlem, takže je nás na recepci kupa. V autobuse se zpívá a tančí, jen taktak zachráním svoji kšiltovku před dalším sranda pokusem vybírat drobné za zpěv. Hudba no problém, ale nemuselo by to rádio tak řvát, houpe se mi z toho hluku žaludek. Zase obří letadlo, přestup v Dubai, kde nakonec využíváme i vozítko. Usazuju Davida na příslušné bráně a letím zjistit, kde je záchod. Než se vrátím, David je někde v čudu. A nevidím ho. Nečekal a šel hledat záchod taky. Jenže já ho nevidím, ani když začne nástup do letadla, ani když už je skoro konec a do fronty se stavíme i my a ani v letadle. Sakra, co se děje? Má sedět někde za náma, ale sedadlo je prázdné. Za pár minut odlet. Začínám lehce panikařit, a nakonec jdu přeci jen za letuškou. Naštěstí mě taky napadne projít důkladněji letadlo. Samozřejmě, že si lebedí někde úplně jinde, než má být a než jsme měli šanci ho vůbec potkat a zahlédnout. Uff, start povolen, už ho nehledejte, je tu. Přistáváme, vítejte zpátky v Praze. Festival bude prý každý rok až do roku 2030. Jestli tam budou i deskové hry, zatím nevíme, ale pokud ano, určitě tam někoho soutěžit pošleme. I přes různé potíže jsme si pobyt vcelku užili. Organizátorům tedy patří velký dík za nádhernou akci, možnosti poznání jak se žije v poušti a získání mnoha nových přátel.

Na seznam reportáží

Informace pro účastníky 1 (pdf ke stažení)
Informace pro účastníky 2 (pdf ke stažení)
Mapa areálu

Očekávaný program - druhá a zdaleka ne poslední verze. Tato je po zjištění některých modlitebních časů, ve kterých se nesmí hrát, v době, kdy ještě netušíme, že festival bude jen v odpoledních hodinách a že se bude dojíždět.

Na seznam reportáží