| Aktuality | Pravidla | Turnaje | Herna | EN / RU | |
||
| Česká federace mankalových her | ||||||||
| REPORTÁŽE | ||||||||
| Partie | Online svět | Projekty | Eshop | Kontakt | |
||
Už někdy v Turecku v roce 2019 slyšíme o plánech Kazachstánu udělat velkou akci. A nakonec jsou tedy v Kazachstánu v roce 2024 Nomádské hry. Dozvídáme se o nich zhruba s ročním předstihem. První email přichází od hlavního organizátora předchozích her v Kyrgyzstánu v polovině září 2023. Slibuje brzké další informace od organizačního výboru. A tak se tedy těšíme.
Další informace přichází ve druhé polovině ledna. Je hodně detailní a říká, že do 25. ledna je potřeba oznámit úmysl o účasti, zkrátky přihlásit svoji zemi. A tak tedy posílám přihlášku za ČR. Současně samozřejmě startuju komunikaci se všemi, kdo tam byli (a dostali stejný mail), tak s těmi, kdo by potenciálně jet mohli a vymýšlím, jak rozhodneme, kdo z potenciálně většího množství nakonec opravdu pojede.
V únoru se mi daří udělat mankalovou kvalifikaci na očekávané MS v dubnu v Turecku. Jenže to je pak několikrát odloženo. Neustále mám přiliš mnoho věcí k zařizování. Dvě konference, jedna prezenčně v únoru Praze, jedna online v dubnu Kazachstánu a současně připravujeme velké celostání setkání Mensy, které probíhá v polovině května, a kterému obětuju opravdu značné množství času. Suma sumárum, starám se o milion věcí a nemám čas trénovat. I z toho vyplývá mé rozhodnutí na WNG jet, ale Toguz, Oware ani Mangalu nehrát. Chci si hry užít, podívat se na další sporty, případně se účastnit další věcí, které tam budou. S blížícím se datem deadliny pro přihlášky jednotlivých sportovců mám čím dál víc starostí. Věci jsou naplánované tak, že kvalifikaci si odehrajeme v Pardubicích. Přihlášky se musí odeslat nejpozději 15. 7. Můj plán tedy je, že o víkendu na turnajích rozhodneme, kdo co bude hrát a v pondělí to pošleme. Tvořím tedy program na Pardubice v tomto duchu. Abych zkrátka v pondělí měla trošku klid na to, to všechno zařídit.
Na začátku června David spadnul v autobusu. Vyrazil v pátek odpoledne na nákupy, jako obvykle, ale poměrně dlouho se nevracel. Začínám přemýšlet, jak dlouho mu dám šanci, než začnu volat na Bulovku, jestli tam náhodou není. Chvíli před osmou ho přiváží sanitka. Ruka v ortéze, snad nic zlomeného. Nicméně další dny ruka bolí, není schopný si uvařit, umýt se, atd. Má velké potíže se stabilitou a tak se usazuje na vozík. Člověk by řek, že se to za pár dní spraví, ale ke zlepšení stavu dochází jen velmi pozvolna. Kontrolní rentgen říká, že nic zlomeného nemá, přestože s prsty na rukou stále nehne ani o kousek. Pokud chce jít ven, musím s ním. Ale k tomu se odváží až skoro po měsíci od úrazu. Do Pardubic tedy pořizuju skládací židli. Aby si mohl případně odpočinout, když to bude potřebovat, přeci jen od zastávky k Ideonu je to pár minut cesty.
Začátkem července, v podstatě pár dní před odjezdem do Pardubic mi píše Serik. Máme sponzora, kromě toho, že nás přijede hodně (koncem května mi poslal skoro 70 přihlášek), potřebuju, aby v Pardubicích bylo víc jak 10 zemí. A tak společně kontaktujeme všechny hráče a přemlouváme je k účasti. Jelikož jim nabízíme úhradu nákladů na cestu a ubytování, většina naštěstí souhlasí. Někdy v této době mám taky konečně jisté, že spousta lidí do Kazachstánu nakonec nemůže a že tu kvalifikaci vlastně skoro ani nemusíme hrát. Takže nakonec vyplňujeme přihlášky s pár denním předstihem.
V Pardubicích počítám s tím, že při očekávaných 90 hráčích nebudu hrát, ale losování přebírá Ainur a já prostě hrát musím, protože českých hráčů se nakonec moc neobjevilo. Což se některým ani nedivím. Mnou pečlivě připravený program je nahrazen několikadenním hlavním turnajem plus bleskovkou, být tam od pátku do úterý všichni nemůžou, blicku třeba hrát ani nechtějí apod. Prostě sice jsem hlavní organizátor, ale nad věcmi nějak naprosto nemám kontrolu. Celá mankalová banda je nakonec ubytovaná nikoliv na kolejích, jako obvykle, ale v Hotelu Hůrka. Ubytování řešíme ještě dlouho po uzávěrce přihlášek. Jako první přijíždí hráči z Lotyšska. Vyzvedávám je na letišti, posazuji je do vlaku, dávám instrukce. Dál si musí poradit. David se bojí, že se nevyškrábe do vlaku. Ale možnost, že nás odveze soused autem, se mu z určitých důvodů taky nezamlouvá. Mám toho všechno plné zuby. Celý odjezdový den prostě hlásím, že na Pardubice kašlu, že nikam nepojedu, jestli tam David chce jet, tak ať si tam jede sám (což je ovšem jasné, že nezvládne). Nemám pochyb o tom, že by si to tam Kazaši zvládli. Nicméně nakonec po páté hodině sedáme do auta a jedeme. Mezi sedmou večerní a druhou hodinou ráno každou chvíli pomáhám s ubytováním dalších a dalších výprav. S ubytováním je spousta potíží, nemajíc požadavky na to, kdo chce s kým být, jsou prostě nějak umístěni do pokojů, ale někde je to trošku problém. Postupně tedy řeším vozíčkáře, chlapce, kteří sice přijeli spolu, ale jsou to velcí rivalové, domnělou rodinu, kterou je potřeba rozdělit i partnery, kteří chtějí být spolu. A chybějící místo pro naše účastníky na ubytovně a jejich přesun k nám. A jako obvykle, jakmile mám chvilku, musím řešit pracovní záležitosti. Protože přes den na to nebudu mít čas.
Turnaj se vcelku daří, po jeho skončení ještě v Praze řešíme nějaké vyúčtování. Pardubice jsou za námi, všichni Kazaši doma. A bum. Jeden z očekávaných účastníků WNG nemůže jet. Je jen asi týden po deadlině na přihlášky. Naštěstí není až tak velký problém trošku přeskupit tým. Neměla jsem to v plánu, ale nakonec tedy budu hrát i Toguz. Přeci to místo nenecháme volné. Kupují se letenky. Pár dní před odletem odpadá další člověk ze zdravotních důvodů. No nedá se nic dělat. Nakonec nás tedy letí 6 plus skupina na Ordo. Dvě hodiny před odjezdem na letiště se dozvídám, že nám chybí vlajky do ruky, prostě byly ve spěchu zapomenuty doma a tak sedám k počítači a pokouším se udělat náhradní. Podařilo se, ale na autobus, kterým jsme chtěli jet, mávám z křižovatky, řidič naštěstí vnímá mě i Davida na vozíku a čeká na zastávce na nás. Uf.
Hry jsou velmi pěkně zorganizované. Každá země má svého přiděleného dobrovolníka, některé i několik. S přidělenými dobrolníky se ještě před příletem domlouvám, hlásím jim, že letíme s vozíčkem a hlásím přílety.
Let zvládáme v pohodě, nakonec David jede na tom svém vozíčku až k letadlu. Jdeme se usadit a vozík je naložen do zavazadlového prostoru. Vystupujeme poslední. Vozík je připraven, teď už ale Davida tlačí pracovník letištní asistence. Já bych asi měla hodně velké potíže, cesta nástupním tubusem je docela dost do kopce. U pasových přepážek už na nás čekají dobrovolníci. Nasedáme do aut a jedeme do akreditačního centra. Tam dostáváme jmenovky a každý jako dar jednoho ze sponzorů SIM kartu. To je opravdu super nápad. Přesouváme se do hotelu. Chvíli nám trvá, než se vysvětlí, že jeden člověk od nás nepřijel a že chceme a potřebujeme být pohromadě trošku jinak, než nám určili na základě přihlášek pro 7 lidí, ale vše je nakonec vyřešeno. Máme tři dvojlůžkové pokoje vedle sebe ve třetím patře. Vzhledem ke zpoždění letu už nedostáváme večeři. Kdo má hlad, má prý možnost si koupit něco na baru. Toho nevyužíváme, naše zásoby jsou dostatečné.
8. září je na programu slavnostní zahájení. Naším úkolem je být po obědě připraveni v národních krojích k odjezdu na zimní stadion. Dost dlouho s Davidem a dalšími řešíme, jak se tam dostaneme, jestli je to vhodné, aby tam jel David, prostě snažíme se získat nějaké informace, jak to tam vypadá, jestli jsou i další účastníci za USA a je vůbec potřeba, aby tam byl, ale tak nějak nikdo neví nic z toho, co bychom potřebovali vědět. A nakonec se David rozhoduje, že se chce s lidmi z USA potkat. Takže vyrážíme. Cestu jsme zvládli zařídit, veze nás autem Nurzhan. Nicméně i přesto, že má nějakou cedulku na autě, nechtějí ho pustit blíž ke stadionu. Prostě to trvá delší dobu, než se těsně ke stadionu dostaneme. David potřebuje na toaletu. Jenže nikdo neví, jak ho tam dostat na vozíku, a tak ho dva drží a David jde po asi 30 schodech nahoru a pak po dalších 30 schodech dolů. Výtahy tu nemají. Teprve asi hodinu potom zjišťujeme, že i vozíčkáři tu mají šanci. Na stadionu probíhá jen příprava. Dozvídáme se co a jak bude, kontroluje se, kdo dorazil. Týmy se po příchodu na stadion usazují ke svým vlajkám. My máme buď obrovské štěstí, anebo zkrátka tentokrát Serik fakt zafungoval skvěle, protože tým USA a ČR je vedle sebe a úplně dole. Takže David si může povídat se členy USA týmu a já s tím svým. Nastává čas k přesunu na hlavní stadion. Pro nás je to trošku problém, nicméně nachází se pro nás cesta z tohoto stadionu ven, aniž bychom znovu museli po schodech, jen jsme objeli vnitřkem asi celý stadion. Po výlezu nás čeká dlouhá cesta ke druhému stadionu, který je sice v podstatě přes ulici, ale opět jsou všechny možné cesty zataraseny koridory apod. Na druhý stadion se dostáváme hlavním vchodem pro návštěvníky. David opět potřebuje na toaletu. U vchodu se dozvídáme, že u sebe nesmíme mít vodu. Takže vše, co máme na místě vypijeme. O to víc potřebujeme rychle najít toalety, ale nikdo z přítomných dobrovolníků a těch, co nás dotlačili na tento stadion, nemá ponětí, jestli jsou ještě jinde, než po schodech bez zabrádlí o patro níž. Nakonec je nacházíme kousek od vchodu, protože potkáváme jiného vozíčkaře, který prostě ví. Snažíme se dostat k ostatním sportovcům, ale netušíme kudy, když už je někam cesta, jsou tam schody. Do hledání cesty zapojujeme asi tak 30 lidí. Každý se snaží pomoct, ale nikdo stadion nezná tak, aby nás dokázal dostat tam, kam potřebujeme. Jeden výtah nakonec objevíme, ale cesta administrativní částí nějak nevypadá, že by nás dostala k ostatním sportovcům. Mezi tím začíná program. Hudba i moderátor jsou tak nahlas, že ani varianta sledovat to všechno z galerie pro vozíčkáře pro nás nějak nepřipadá v úvahu. Povede se mi zahlédnout v průvodu náš tým a jelikož David poté konečně akceptoval fakt, že se ke sportovcům nedostaneme, s pomocí naší dobrovolnice v době nástupu domácího družstva přesouváme k taxíku a jedeme do hotelu. Z programu po promenádě sportovců tedy nevidím vůbec nic. Takže jediné pozitivum tohoto dne je, že si David chvíli popovídal s lidma z USA.
9. 9. jsme před dvěma lety odhlasovali jako den Toguz kumalaku. V hracím sále v prvním patře máme být už před devátou ráno. V hale je spousta novinářů. 9.9.2024 v 9 hodin a 9 minut začínáme prvním tahem. Na velké obrazovce běží odpočívání času, dochází k vítání mezi těmi, kdo se znají. Zdravím se prezidentem federace, a jelikož už se opravdu blíží uvedený čas, jsem postavena k první stolu a dělej, že spolu hrajeme... Po prvním tahu následuje ještě pár proslovů a pak začíná první kolo. Hrajeme na stolech a deskách speciálně připravených pro tuto akci. Důlky jsou přesně na designované, takže do malého se vejde přesně 20 a do sbíracích přesně 82. Na Toguzové důlky se dá položit menší deska na Oware a Mangalu. Čekám lehkou soupeřku, jsem nalosovaná na pátý stůl a celkem bez problému vyhrávám. Další kolo má být hned potom, takže nás dobrolník, který překládá slova hlavního rozhodčího upozorňuje, že další kolo začíná v 11:15, takže nemáme nikam odcházet. Což vede k tomu, že se tak trochu ze srandy ptám, jestli vůbec máme povoleno jít v mezidobí na toaletu. Osoba, které se ptám, trošku nechápavě zamrká a říká no problem. Po skončení kola jí to jdu radši podrobněji vysvětlit. Na druhé kolo mám opět lehkou soupeřku a opět vyhrávám. Pak je oběd. Třetí kolo už bych mohla dostat někoho náročnějšího, ale i do třetice mám hratelného soupeře a vyhrávám. Večer se snažíme udělat školení rozhodčích, ale jelikož afričani byli umístěni do jiného hotelu, ze školení sešlo. Aspoń tedy nebudu tak dlouho ponocovat u pracovních věcí.
10. 9. dostávám těžké soupeře a se všemi prohrávám. Prostě jsem holt vůbec netrénovala, na věci, které chci dlouhodově zjistit nemám čas, takže na to, že odehraju vyrovnanou partii s někým z profíků nelze ani pomyslet. Mrzí mě, že prohrávám i s Gulzat. Zahájení 21-98 jsem sice párkrát hrála, ale to už je dlouho. Porazila jsem ji zatím jen když jsem začínala. Nu což, zítra jsou ještě dvě kola. Po třech prohrách bych měla mít opět nějakého lehkého soupeře. Večer si nás odchytili dobrovolníci, a že prý mají pro každého dárek. Dostáváme tedy tašku přes rameno, kterou dostal i každý dobrovolník. V té naší je úžasná termoska, magnetky a přívěsky s logem her, polštářek a pláštěnka. Super!!!
11.9. nás čekají poslední kola Toguzu a první čtyři kola Oware. A taky má být večer míting federace. Jenže vyhlašování vítězů, které je naplánované hned po dohrání, se koná v Ethno vesnici a ta je minimálně půl hodiny cesty busem, spíš déle. A kromě toho se na poslední chvíli dozvídáme, že nějaký reprezentant z každé země má jít v 15h sázet stromy. Takže program je trošku posunutý a přeorganizovaný. I David se dozvídá od dobrovolníků, že má jít sázet stromy a tak se oblékáme a vyrážíme. Samozřejmě spekulujeme o tom, že se jede někam do přírody, kde ani nebudu schopná tlačit vozík, ale ujišťují nás, že to tak není. Takže jedeme. Zatímco tým se aspoň stihl najíst, protože se to dozvěděli dřív, já prostě nemám šanci ani cokoliv sníst, protože jsem skončila partii po dvou hodinách a odjezd na vyhlášení byl naplánovaný na 13.45. Před hotelem je dost větrno, v místě sázení je to lepší. David bude určitě hvězdou večera. S lopatou mu to docela jde, přestože může používat jen jednu ruku. Sedí na vozíku, opírá lopatu o nohu, a nabírá i hází hlínu z lopaty na stromeček díky pákovému principu. Kameraman je z něj nadšený. Jiní mu berou z ruky lopatu, že on nemusí, že oni budou házet za něj. Stromeček je zasypaný a můžeme jet zpátky do hotelu. Toguz se nám celkem dařil, všichni jsme získali 5 bodů, akorát to bohužel nestačilo pro nikoho na medaili a ani jako tým jsme bohužel medaili se 20 body nezískali. Odpolední Oware pro mě začíná podobně jako Toguz. Mám 3 body ze 4 z prvního dne. K další výhře bych potřebovala trénovat. Prostě si párkrát přehrát pár věcí, které jsem stihla v poslední době objevit. Čtvrté kolo hraju později, než ostatní. Kvůli mítingu federace. Byl plánovaný po skončení, ale s tím časovým posunem kvůli vyhlášení se nakonec řeklo, že uděláme jen kraťoučké setkání a pokračovat budeme další den. Na mítinku jsou tedy jen zvoleni další zástupci do funkce víceprezidenta a to je v podstatě vše.Takže mě od partie odvedou na schůzi a soupeřka na mě musí počkat. Po návratu ji rozdrtím a nepotřebuju na to víc, než 5 minut.
12.9. dopoledne se hraje druhá polovina turnaje v Oware a odpoledne první polovina turnaje v Mangale. Poslední kolo Oware hraju s kazaškou a získávám remízu. Spousta lidí mi děkuje. Kyrgyzové mají díky mé remíze celkově lepší výsledek jako tým a Assel je díky tomu vítězkou turnaje. David chce do města a protože jsem se den předtím dozvěděla, že jako šéf českého týmu si můžu vyžádat auto, možnosti využívám a mezi Oware a Mangalou bereme Davida do města. Večer je míting. Ukazuju, co jsem vytvořila, a dávám k úvaze pár návrhů. No bude potřeba to ještě sepsat.
13.9. končíme Mangalu. Kazaši a Kyrgyzové jsou velcí rivalové. A Oware ukázalo, že cesta k vítězství může vést přes moje vítězství nad tím či oním hráčem. Takže si mě jeden z hráčů před poslední partií odchytí, a že mi ukáže trik na soupeřku. Jenže mi nějak nedokázal vysvětlit, že to potřebuje udělat nějak nenápadně, aby to soupeřky neviděly... Takže když najednou utíká, protože na obzoru je soupeřka, nechápu, co se děje a jdu za ním, což je strategická chyba. A stejně jsem tak nějak mimo, takže když jsou soupeřky mimo náš dohled, jen mi spíš vyrobí zmatek v hlavě. A jelikož soupeřka stihla zaznamenat, že se proti ní kují pikle, nakonec opravdu hrála jiné zahájení, než asi měla původně v plánu. Tohle jsem sice v poslední době trošku zkoušela, vím, kterým tahem na to reagovat, ale jistotu, jak pak pokračovat nemám. A tak to nakonec nezvládám, partie končí 23:25 ve prospěch soupeřky. Mrzí mě to, ale to, že budu hrát i Mangalu se rozhodlo až po našem příjezdu, takže 5 bodů je prostě dobrý výsledek a medaili třeba konečně získám jindy. Soupeřky ze mě mají respekt ve všech disciplínách, Assel mě chválí, ví, že kdybych trénovala stejným způsobem, jako Kazaši či Kyrgyzové, tak už je dávno přehraju. No tak uvidíme, třeba se medaile konečně povede na MS v Turecku.
Hned po Mangale je potřeba jet na vyhlášení a závěrečný ceremoniál, prý to bude rychlé a oběd pak ještě stihnem. No takže jedeme. Autobus nás veze celkem dlouho a nakonec nás vysazuje u hippodromu. Dav proudí směrem vpřed a tak jdeme s ním. Dostáváme se na druhou stranu stadionu a začínáme mít pocit, že nejsme tam, kde jsme měli být. Po příchodu na správné místo nám došlo, že jsme měli jít jen kousek zpátky a přejít silnici. Teď ale obcházíme stadion. Jsme zmatení, vlastně ani nevíme, jestli nás nahnali na cestu na vyhlášení výsledků nebo na závěrečné zakončení a kde co je. Nakonec se ale tedy dostáváme do Ethno vesnice. A to zrovna v okamžiku, kdy se vyhlašuje Mangala. Vzhledem tomu, že jsem konečně na správném místě, chtějí po mě, abych předávala medaile na Oware. A potom mě prý ještě čeká ještě schůzka s někým z ministerstva školství. V hlavě mi proběhne mé zmatení loni na juniorech, kdy mi nikdo nic neřekl co a jak, takže se snažím maximálně připravit a dozvědět, co a jak. Naštěstí nejdřív vyhlašují ženy a pak muže a já mám dávat medaile mužům, takže mám příležitost jedno vyhlašování vidět a na potřebné věci se zeptat. Je hrozně větrno, ale šusťákovka a kšiltovka asi není úplně ideální. Takže všechno sundávám a dávám do správy Ainur. Jenže pak najednou řeknou, že před dalším vyhlašováním bude 20 minut pauza. Tak si zase beru aspoň tu kšiltovku. Po 20 minutách se objevuje David, a jelikož v tu chvíli nevidím Ainur s ostatními věcmi, dávám kšiltovku do ruky jemu. Po vyhlášení ho ale už nedokážu najít. A navíc musím na ten ministerský míting. Učím se dvě nové hry s kostmi, a podepisuju nějaké memorandum. Text je jen v kazašštině, ale budiž. Je to o možnosti propagace dalších her a to mi stačí.
Kazaši prý jednou na hotel. Já se snažím najít Davida. Zbytek týmu posílám taky k autobusu. Procházím vesnici a nikoho nevidím. Potkávám Ordo tým. Prý v Ordo jsme 4., v Kurashi 5. a v Assyku skočili kluci 7. Procházím vesnicí dál a pár dobrovolníkům přijde, že bych potřebovala s něčím pomoct. Tak jim vysvětluju situaci. Skončíme u dvou policistů, jeden si z mého telefonu vyfotí foto s Davidem a dobrovolníky zřejmě instruuje, aby mě vzali do dobrovolnické centrály u vchodu. A že tam mám počkat. Po nějaké době mi přichází zpráva, že David je s ostatními na cestě do hotelu. Netuším, co oni polisté hodlali dělat, dobrovolníci na centrále se hodně rychle střídali a nějak se to tak semlelo, že Ti, co neznali celou story mě tam zkrátka drželi dál. Po nějakém čase jsem se znovu snažila vysvětlit, že David už se našel a jediné, co mi přijde rozumné, je říct, těm dvěma policistům, že pátrání je ukončeno. Takže odcházím z centrály a koukám, jestli najdu ty dva policisty, protože nějak instinktivně nevěřím, že je ty holky našly a vyřídily, co jsem potřebovala. Nenacházím a tak celou situaci vysvětluju jedné policistce, ta naštěstí trošku umí i anglicky a na konec se shodneme na tom, že asi není potřeba nic dělat a že můžu odjet. Takže jdu na autobus. Na autobusové zastávce čekají i další hráči z naší skupiny. Autobus hodně dlouho nejede. A když přijede, nastupuje i velké množství dobrovolníků, kteří jsou rozváženi po městě. Takže cesta trvá víc jak hodinu a půl. Protože nemám data ani tu sponzorskou simku a nezvedám tudíž telefony, tým začíná mít o mě obavu a tak se stane, že po mě vyhlásí policejní pátrání. Když konečně dorazím do hotelu, je skoro devět večer. V hotelu na recepci je asi 10 policistů. Několika musím ukázat pas a říct, že jsem to já, že jsem v pořádku a že pátrání můžou ukončit. Mažu na večeři. Bez oběda, bez večeře, a druhý den bez snídaně, protože na letiště jedeme ještě před snídaní, to bych asi nezvládla. Poslední foto, předávání dárků, balení. Nakonec vůbec nejdu spát a podřimuju až v letadle. Bye, bye, bylo to super a budeme se těšit na další akci. Hry byly původně plánovány o den delší, ale byly zkráceny kvůli povodním. Po návratu jsou povodně u nás. Taky zajímavá koincidence.
Kompletní výsledky jsou k dispozici na stránkách her