| Bestemshe | Toguz | Oware | Mangala | Bao | |
||
| Česká federace mankalových her | ||||||||
| PRAVIDLA HER | ||||||||
|
Pro nejmenší | Fandom wiki | |
|||||
Mankalové hry poznáte podle desky. Těžko budete hledat jinou hru, která bude vypadat podobně. Takže až uvidíte několik řad důlků, mezi kterými hráči provádí zvláštní distribuci kamínků, fazolí, korálků a podobných předmětů, s největší pravděpodobností sledujete nějakou variantu Mankaly.
Deska na mankalu může vypadat různě. Můžete potkat desky úplně obyčejné, můžete potkat náhradní řešení v podobě důlků v písku, ale můžete potkat také úžasnou dřevěnou a bohatě zdobenou desku. Nejen zdobení ornamenty ale dělá desku hezkou. Někdy deska zaujme tím, že jde vlastně o velmi speciální hrací stolek a někdy nám přijde hezká i poměrně obyčejná deska, pokud má krásně hladké a pravidelně oblé důlky, které jsou dostatečně velké, aby se z nich kameny pohodlně vybíraly. Obrázek je, jak jistě víte, obvykle lepší, než dlouhé popisy, tedy zapojte do akce google a kochejte se, jak krásné desky mohou být.
Sehnat krásnou desku nemusí být ani snadné, ani levné. Ale není zase tak těžké si desku vyrobit. Už jsme zmínili, že desku mohou nahradit i důlky v písku, ale je i mnoho jiných možností. Desku si můžete nakreslit křídou na asfalt či beton nebo pastelkou na větší papír. Nebo můžete zkusit sehnat krabičky, tácky, větší víčka či mističky z různých materiálů – papír, plast, dřevo, keramika, vše se dá použít. Přesto, že je to samozřejmě praktičtější a hezčí, Vaše první souprava nemusí být nutně ze stejných mističek, nebojte se zkombinovat vše, co Vám přijde pod ruku. Hodí se spíše širší a poměrně ploché nádobky, aby bylo dobře vidět množství obsahu a případně aby se obsah dobře z nádoby vybíral. Přirozená deska z papírového obalu na vejce je asi to nejjednodušší, pro praktickou hru se ale moc nehodí, důlky jsou malé a materiál neklouže, takže na obsah není dobře vidět a špatně se bere do ruky.
Nejvíce variant se hraje na deskách se dvěma řadami důlků. Ale dvě řady nemusí být nutně uspořádány jen jako dvě rovnoběžné řady. Dvě řady lze uspořádat i do kruhu a ten nějak opticky rozdělit na poloviny, aby bylo vidět, které důlky patří kterému hráči, či do oválu, kde to bude přirozeně jasné.
Ač jsou dvě řady nejčastější, nemělo by být překvapením, pokud se objeví deska, kde je řad více, např. čtyři. V obdélníku, který má 4x8 důlků, jsou čtyři řady po osmi důlcích, každému hráči pak patří dvě řady. O desce nikdy neuvažujeme podle vyššího čísla, není nám známa varianta, kdy by se deska dala mezi hráče na výšku a každý by tedy měl 4 řady po čtyřech důlcích, přesto že deska může být vyrobena ze dvou čtvercových kusů dřeva a je přirozené uvažovat tak, že každá část desky patří jednomu hráči.
Protože hlavním úkolem hráčů je sbírat kameny a odkládat je mimo, na toto odkládání mají některé desky speciální větší důlky zvané pokladnice. Ty se mohou nacházet na stranách i uprostřed desky. Každé uspořádání má své malé plusy a minusy.
Důlky desky jsou různě zaplněny kameny. Jako kameny mohou sloužit téměř libovolné malé předměty, korálky, fazole, kamínky, mušličky, oříšky, skleněné kapky, drobné kostky či mince. Kameny svojí velikostí a tvarem korespondují s důlky. Máme-li desku nakreslenou na papíře, těžko můžeme použít kulaté korálky. Vždy se lépe hraje s předměty stejného tvaru a velikosti, se sadou stejných korálků se bude hrát o něco lépe, než s pytlíčkem různě velkých fazolí. Výhodou je, že není potřeba na rozdíl od mnohých jiných her mít dvě různobarevné sady, nevýhodou je, že počet kamenů je proti jiným hrám o dost větší.
Mankala je jazykově příjemné pojmenování, tj. krátké a hezky vyslovitelné pro spoustu národů. Bohužel se tak jmenovala jedna varianta ze skupiny podobných her, která se svými pravidly dost vymykala těm ostatním, takže Ti, kdo znají historii a několik dalších variant, toto pojmenování nepoužívají rádi pro celou skupinu. Jenže z rozjetého vlaku se špatně vystupuje a tak se toto pojmenování zkrátka používá.
Většina her má nějaké počáteční postavení kamenů na desce. Počet kamenů je obvykle násobkem počtu důlků a velké množství her tak začíná z pozice, kdy jsou všechny důlky obsazeny nějakým stejným počtem kamenů a pokladnice jsou prázdné. Z tohoto pravidla samozřejmě najdeme i spoustu výjimek.
Mankalové hry mají obvykle dvě fáze tahu, rozdání a sebrání. Nejdřív se obsah vybraného důlku distribuuje do dalších důlků, a když nastanou vhodné podmínky dle konkrétních pravidel hry, může nastat i fáze sebrání, tj. přenos obsahu pravidly určeného obsahu důlku do pokladnice, případně mimo desku.
Ať už použijeme kruhovou nebo dvouřadovou obdélníkovou desku, rozdávání funguje obvykle tak, že přihazujeme po jedné kuličce do každého důlku na cestě okolo desky. Jedna z věcí, kterou určují pravidla, bývá směr rozdávání. Častěji je používán směr proti hodinkám a někdy jsou kombinovány oba možné směry. Teoreticky je jedno, který směr se používá, je však potřeba, aby oba hráči používali stejný směr, pokud je povoleno chodit jen v jednom směru. Při setkání na turnaji by však byl problém, kdyby hráči nebyli zvyklí dodržovat jeden určený směr a ten z hráčů, který by byl přinucen používat opačný směr, by byl v nevýhodě. Není-li směr v pravidlech uveden, budeme předpokládat, že jde o směr proti hodinkám, který je pro nás přirozenější, neboť rozdávání po naší, případně po naší nejspodnější řadě, probíhá ve směru čtení. (Kdo chce, může pátrat, ze které země hra pochází, vyhledat si, zda se tam mluví francouzsky či anglicky nebo naopak arabsky a podle toho se rozhodnout.)
Tak jako jsou dva směry rozdávání, jsou i dvě hlavní možnosti, kde s rozdáváním začít. Některé hry umisťují první kuličku do vedlejšího důlku ve směru rozdávání, některé ji vrací do důlku, který je rozdáván.
V některých hrách se hra končí v okamžiku, kdy jedna strana má prázdné důlky a nemá čím hrát, existují však i varianty, kde se pasuje, tj. hráč, který nemůže provézt tah, čeká až do okamžiku, kdy soupeř zahraje takový tah, kterým mu nějaké kuličky vloží na jeho část desky. Někdy je soupeř přímo pravidly nucen takový tah zahrát a není-li to možné, pak hra končí.
Na deskách, které mají na koncích desky pokladnice, lze uplatnit pravidlo, že se rozdává i do pokladnice. Taková hra pak bývá o něco rychlejší, protože hlavně ze začátku skoro v každém tahu ubyde minimálně jedna kulička. Rozdává se ale jen do vlastní pokladnice, soupeřovu přeskakuju.
Na desce, která má 4 řady, patří obvykle každému hráči dvě řady a jen na nich provádí rozdávání. Někdy je přímo dáno, že rozdávání musí začít ve své horní řadě, někdy může začít kdekoliv.
Některé hry uplatňují pravidlo, že důlek, který rozdávám, musí být na konci mého tahu prázdný. Toto pravidlo se přirozeně uplatňuje jen u her, kde začínáme rozdávat ve vedlejším důlku a je zavedené pro situaci, kdy počet kuliček v důlku je stejný, nebo větší než počet důlků desky. U víceřadých desek, na kterých se rozdává jen na vlastní straně desky, by to samozřejmě platilo pro důlky, kde je počet stejný nebo větší než počet důlků na vlastní straně. A už bylo zmíněno, že pokud se dá rozdávat i do pokladnice, tak zásadně jen do té mojí, nikdy nerozdáváme do soupeřovy.
Obzvláště u her, kde rozdávání začíná v důlku, který rozdáváme, musíme vyřešit, co se bude dít, když je v důlku jen jedna kulička. Někdy je na takové důlky zakázáno sahat, tedy uplatňuje se pravidlo, že důlek s jednou kuličkou nelze rozdávat. Takovéto pravidlo ale můžeme najít i ve hrách, kde se začíná rozdávat do dalšího důlku. Jindy se na jednu kuličku uplatňuje výjimka z rozdávání, tedy pokud je v důlku jen jedna kulička, je povoleno nezačínat v důlku, který rozdáváme (protože by se pozice na desce nezměnila) a tato jedna kulička se tedy rozdává druhým způsobem, tedy do následujícího důlku.
Single lap znamená v angličtině jedno kolo, multi lap více kol. To naznačuje, o co jde. V některých hrách rozdáme jeden vybraný důlek, pak možná nějaké kuličky přeneseme do pokladnice, ale po jednom rozdání náš tah končí. Takové hry jsou strategicky zajímavější, protože i začátečník si dokáže spočítat, co se stane, když zahraje z toho kterého důlku. Nemálo her ale uplatňuje multi lap rozdávání. Nebo-li potom, co rozdám důlek, pokračuju s rozdáváním dalšího důlku, dokud mě situace na desce nezastaví. Stopkou bývá prázdný důlek, případně počet, který lze sebrat. Opět je ale několik možností. V některých hrách pokračuju v rozdávání tam, kde skončím, tedy tam, kam dám poslední kuličku, ten důlek vezmu a pokračuju jeho rozdáváním. Stopkou je tedy umístění poslední rozdávané kuličky do prázdného důlku. Jiné hry v podstatě důsledně dodržují pravidlo dalšího důlku, tedy rozdávání začíná ve vedlejším důlku, a tedy pokud rozdávání v nějakém důlku skončí, pokračuje se v rozdávání dalším důlkem. Stopkou je pak prázdný důlek vedle toho, kde skončíme.
Kdybychom jen rozdávali, mohli bychom tak asi činit nekonečně dlouho. A hlavně, co bychom měli za úkol, aby hra byla hrou a jeden z hráčů, jak u her bývá zvykem, vyhrál? Ano, existují varianty, kde se jen rozdává. Cílem může být zopakovat pozici, nebo třeba určit, kolik důlků bychom pro hru potřebovali. Prostě teoretická matematika v praxi. Je to také zajímavé, ale rozhodně ne pro každého. Daleko lepší je možnost, když kuličky postupně během hry ubývají. Každá (resp. skoro každá) hra má nějak definované situace, kdy lze nějaké kuličky sebrat. Sebrané kuličky obvykle hráč přemístí do své pokladnice a po nasbírání určitého počtu obvykle vyhraje.
Asi nejjednodušší možnost, jak sbírat kuličky, je tak, že sebereme poslední rozdávanou kuličku v případě, že ji pokládáme do prázdného důlku. Máme ale i spoustu jiných možností. Můžeme sbírat liché či sudé počty, vybrané počty, jako třeba 2 nebo 3, 2 nebo 4, přesně 4, … Některé hry mají v pravidlech, že sebrat může hráč i v průběhu rozdávání, pokud se v některém z jeho důlků zrovna vyskytne ten správný počet kuliček.
V některých hrách padají kuličky do pokladnice už v průběhu rozdávání. Příkladem je turecká Mangala, filipínská Sughka nebo Kalaha. Všechny vyjmenované hry navíc uplatňují pravidlo, že když se hráči povede rozdávání ukončit v pokladnici, mají tah navíc. Rozdávání probíhá jen do vlastní pokladnice. Soupeřovu pokladnici při rozdávání jako jedinou vynecháváme. V každém případě nám tak do pokladnice přibývají kuličky o něco rychleji.
Nakreslíme-li si diagram desky, získáme tabulku s řádky a sloupečky. Některé hry používají pravidlo sbírání po sloupcích. Příkladem jsou Kalaha a turecká Mangala. Obě tyto hry mají pravidlo, že pokud skončí rozdávání v prázdném důlku na vlastní straně, sebereme celý tento sloupec. Obdobné pravidlo mají i některé víceřadé hry.
V některých hrách lze sebrat jen jeden z důlků (Toguz), v jiných (Oware) je za dobrých podmínek možné sebrat několik důlků najednou. Stačí, aby se vyskytovaly vedle sebe. A zatímco v Oware lze sbírat jen nepřerušenou řadu na straně soupeře, Vai lung Thlan či Bohnenspiele umožňují po vybrání soupeřovy řady pokračovat u sebe. Možnost sbírat u sebe je ale dvojsečná zbraň, někdy si hráč spíše uškodí, protože mu zkrátka díky tomu dojdou tahy.
Každá hra někdy skončí. Jeden z hráčů se prostě po určité době hraní vyskytne v situaci, kdy nemůže hrát, protože nemá žádné kuličky. Co se stane s kuličkami, které jsou na soupeřově straně desky? Obvykle si je hráč, na jehož straně leží, přisype do své pokladničky. A pak teprve se počítá, kdo vyhrál. Výjimkou je snad jen turecká mangala, kde zbylé kuličky připadnou soupeři.
Určit vítěze hry je relativně snadné. Vyhraje obvykle ten, který nasbíral větší počet kuliček. Remíza je také možná a v některých variantách i poměrně hodně častá. Někdy není přímým cílem nasbírat víc, ale prostě nechat soupeře bez možnosti tahu.